Historie stolního tenisu

Zdroj: www.wikipedia.cz

Stolní tenis se vyvinul ze společenské hry, která byla kolem roku 1880 přivezena z Číny do Velké Británie. Postupný přerod na sportovní odvětví umožnilo používání celuloidového míčku, díky kterému se odskok míčku na stole stal pravidelným a předvídatelným - a začalo tedy mít smysl v této hře soutěžit a počítat body.
Na počátku 20. století již byla na britských ostrovech tato hra poměrně populární a rychle se šířila i na evropskou pevninu a do USA. Její hlavní výhodou se ukázaly nízké nároky na prostor a nízká cena vybavení (například oproti tenisu, který v této době byl spíše aristokratickou zábavou). Možnost umístit ping-pongový stůl do kouta hospodského sálu měla například v Čechách a v Rakousku obrovský význam.

Počátek mezinárodních soutěží

Za rok definitivního přerodu stolního tenisu v „seriózní“ a mezinárodně uznávané sportovní odvětví je považován rok 1926, kdy byla u příležitosti mezinárodního turnaje založena Mezinárodní federace stolního tenisu (krátce ITTF - v angličtině). Zakládajícími členy byly Německo, Maďarsko, Rakousko a Švédsko, brzy se však federace rozrostla o většinu evropských zemí včetně Československa a kolébky tohoto sportu - Anglie.

Turnaj z roku 1926 je dnes ostatně uváděn v historických tabulkách jako první mistrovství světa. Všechny zlaté medaile (dvouhra mužů, dvouhra žen, čtyřhra mužů, čtyřhra žen a soutěž mužských družstev) zde získal tým Maďarska, který pak suverénně vládl mezinárodním turnajům dalších deset let. Nejslavnějším představitelem tohoto „maďarského“ období je Viktor Barna, který je co do počtu medailí z mistrovství světa nejúspěšnějším stolním tenistou všech dob. 

Zlatá éra českého stolního tenisu

Za počátek zlaté éry československého stolního tenisu je považován rok 1932, kdy mužské družstvo v čele se Stanislavem Kolářem přivezlo zlatou medili z mistrovství světa a jako první tak narušilo maďarskou hegemonii. Následovalo 20 úspěšných let, přerušených druhou světovou válkou, během kterých bylo Československo světovou ping-pongovou velmocí (spolu s Maďarskem, Anglií a USA). Československo postupně získalo 29 zlatých medailí z mistrovství světa. S tímto obdobím je spojeno především jméno Bohumila Váni, dále například Marie Kettnerové nebo v pozdější „poválečné“ generaci Ivana Andreadise.

Poslední zlatá československá medaile z mistrovství světa z roku 1957 (mužská čtyřhra Ladislav Štípek - Ivan Andreadis) spadá již do dalšího období, ve kterém světovou špičku ovládli hráči z východní Asie - nejprve z Japonska, později z Číny.

Přesun těžistě světového stolního tenisu do Asie

V padesátých letech se světová špička stolního tenisu postupně vyrovnávala a rozrůstala o další země. Významný pro další vývoj byl nástup japonských hráčů, který se časově shoduje s dobou, kdy původní "klasické" potahy z vroubkované gumy mnozí hráči nahradili až 1 cm tlustými potahy z pěnové houby. Hra se tím stala rychlejší a mnohonásobně vzrostla možnost udělovat míčku rotaci. Tím lze dosáhnout nejen různě zakřivené trajektorie míčku (projevuje se tzv. Magnusův jev) a nečekaného odskoku po dopadu na hrací stůl, ale zejména zcela jiného odrazu míčku od rakety soupeře. Potahy z tlusté pěnové houby ovšem udělovaly míčkům často nevyzpytatelné a pro soupeře nečitelné rotace. Koncem padesátých let proto ITTF přistoupila k radikální standardizaci povolených potahů. Od té doby může být na pálce nalepen buď potah typu "soft" (hladký, s vroubky dovnitř) nebo "sendvič" (vroubky ven), které včetně vnitřní vrstvy houby musí mít tloušťku maximálně 4 mm. Klasické potahy z vroubkované gumy (bez vrstvy houby) jsou ovšem také povoleny. Pro závodní hru mohou být na pálce nalepeny jen potahy s logem "ITTF", a tudíž schválené ITTF.

Nobuhiko Hasegawa - "poslední mohykán" japonské éry - mistr světa 1967.

Japonci vládli světovému stolnímu tenisu po většinu padesátých let (v ženských kategoriích i v šedesátých letech). Z tohoto období stojí za zmínku hráč Japonska Ichiro Ogimura, z žen by zde určitě měla být jmenována rumunská šestinásobná světová šampionka ve dvouhře Angelica Rozeanu, která v roce 1956 předala pomyslnné žezlo právě japonským hráčkám.

Následuje „čínská“ éra stolního tenisu, která trvá v podstatě dodnes. Výraznou dominanci Číny ve světovém stolním tenisu ovšem úspěšně narušují i špičkoví hráči z jiných zemí Asie i Evropy. Nejvýraznější úspěchy zaznamenali muži Švédska, kterým se po tři generace dařilo dominanci Číny oslabit. Za zmínku v této souvislosti určitě stojí jméno Jana-Ove Waldnera. Též řada špičkových hráčů z Jižní Koreje, Německa, Běloruska, Rakouska i jiných zemí zaznamenala cenné úspěchy i na Mistrovství světa či Olympijských hrách.

Během celého tohoto období došlo (také díky velkému rozvoji v oblasti materiálů pro potah pálky) k rozsáhlé diferenciaci herního stylu. Na opačných pólech hracích stylů stojí „ortodoxní obranáři“ s pomalejšími pálkami umožňujícími dobrou kontrolu míčku i využívání nečekaných rotací, a naopak „ortodoxní útočníci“ s rychlými pálkami a snahou o co nejrychlejší a nejtvrdší zakončení výměny. Nejvíce hráčů ovšem využívá mnohem pestřejší všestranný herní styl. Mezi jejich údery nalezneme jak údery útočné (topspin, drajv, smeč, sidespin, flip, …), tak i údery pasivní či obranné (čop, pink, blok, lob, …), včetně mnoha variant podání s nejrůznější rotací i rychlostí. Přesto lze říci, že zejména na vyšší závodní úrovni a ve světové špičce výrazně převažuje podíl hráčů s útočným, avšak současně technicky variabilním pojetím hry. Je to dáno též celosvětově převládajícími trendy v tréningu mládeže. V porovnání s osmdesátými lety došlo také k výraznému prodloužení a diváckému zatraktivnění výměn i mezi útočnými hráči. Je to zejména díky celkovému růstu úrovně hráčů, kteří "absorbovali" nové trendy v materiálech i pravidlech stolního tenisu. Moderní stolní tenis tak má výborné předpoklady, aby ze sportu olympijského pokročil i mezi divácky a mediálně atraktivní "televizní" sporty - jako je tomu např. v Číně, ale i např. i v sousedním Německu.

Stolní tenis jako olympijský sport

Snaha Mezinárodní federace stolního tenisu o popularizaci, která vedla i k několikerým úpravám pravidel ve snaze udělat ze stolního tenisu divácky atraktivní podívanou, byla korunována úspěchem v podobě zařazení na program letních olympijských her v roce 1988. Stolní tenis si od té doby vydobyl pevné místo mezi olympijskými sporty především díky své velké oblibě ve východní Asii, kde soupeří s kolektivními míčovými sporty.

Následující přehled obsahuje seznam medailí podle zemí, podrobnější informace lze nalézt v článku Seznam olympijských medailistů ve stolním tenisu. Dokládá dnešní suverenitu čínských hráčů, ale také vyrovnanost „zbytku“ světové špičky:     

Čína: 16 zlatých - 11 stříbrných - 6 bronzových

Korea: 3 zlaté - 1 stříbrná - 8 bronzových

Švédsko: 1 zlatá - 1 stříbrná - 1 bronzová

Hongkong: 2 stříbrné

KLDR: 1 stříbrná - 2 bronzové 

Francie, Jugoslávie, Německo, Tchajwan: 1 stříbrná - 1 bronzová 

Dánsko: 1 bronzová

Revoluce v pravidlech v roce 2000

V roce 2000 vstoupila v platnost zatím nejrozsáhlejší úprava pravidel tohoto sportu od konce padesátých let, která se dotkla jak herního stylu, tak používaného vybavení nebo počítání:

• míček byl zvětšen z průměru 38mm na 40mm, čímž se mírně snížila jeho rychlost i rotace,
• počet bodů v setu se snížil z 21 na 11, počet podání jednoho hráče v řadě z pěti na dvě, 
• ze seznamu povolených potahů pálky byly odstraněny některé záludné potahy, jejichž reakce jsou pro soupeře obtížně,
• čitelné byla zcela potlačena snaha hráčů o zakrývání podání.

Nadále platí časový limit pro trvání setu, po jehož uplynutí je délka výměny omezena co do počtu úderů (toto pravidlo se běžné závodní hry příliš nedotýká - uplatňuje se pouze v případech, kdy proti sobě nastoupí dva obranáři, takže výměny by byly hodně dlouhé).

Stolní tenis patří k vůbec nejrychlejším sportům. Celosvětově patří také k absolutně nejrozšířenějším sportům, a to jak na závodní, tak i na rekreační úrovni. Je to též velice komplexní sport, kde kromě fyzických předpokladů a úderové techniky záleží též výrazně na psychice, schopnosti soustředění a taktické vyspělosti hráče. Na vyšší závodní úrovni patří stolní tenis k fyzicky, silově a pohybově velmi náročným sportům. Naopak na nižší a rekreační úrovni lze "pinec" provozovat i při nevelkých nárocích na fyzickou kondici.

Snižující se fyzická kondice, síla a rychlost je vyvažována zápasovou zkušeností, taktickou vyzrálostí, úderovou technikou a psychickou vyrovnaností. Mezi ostatními míčovými sporty je pro stolní tenis též charakteristická celá řada úderů a technických fines, založených na rotaci (spinu) míčku. Právě toto umění "číst" a využívat rotace ("falše") míčku vyžaduje dlouholetý trénink, který nelze nahradit hrubou fyzickou kondicí. Proto lze u stolního tenisu zachovat relativně dobrou výkonnost o něco déle, než u jiných sportů. Výskyt hráčů kolem pětatřiceti let v první stovce mezinárodního žebříčku ITTF je běžným jevem, v nižších českých ligových soutěžích lze najít běžně hráče ve věku přes padesát let. Řada hráčů se stolním tenisem vlastně nikdy neskončí - na úrovni okresního přeboru lze najít i sedmdesátileté hráče. I tato zvláštnost stolního tenisu - možnost hrát jej na nejrůznějších úrovních až do pozdního věku - z něj činí jeden z velmi atraktivních a celosvětově oblíbených sportů.